THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
FORLORN, stratení...názov kapely, ktorý dosť dobre zachytáva jej pozíciu na scéne, pretože ju poznajú zrejme len nemnohí. Vydali však už dve radovky atmosférického symfo blacku s temnou severskou atmosférou a značnou príchuťou folku a takto svoje meno rozšírili medzi istý okruh spriaznencov hudby čierneho kovu, ktorí kapelu mohli len velebiť. Avšak po vydaní posledného albumu môžem len vysloviť domienku, že FORLORN padajú do zatratenia...
...pretože po odchode všetkých členov(okrem Alvarina) podieľajúcich sa na predchádzajúcich počinoch došlo v tvorbe kapely k veľmi výraznym zmenám. Hneď v prvých sekundách sa tieto zmeny, alebo skôr prerod prejaví a prekvapí. V prvom rade prekvapí skôr celkovo podivný zvuk celej nahrávky. Jedným slovom je značne umelý a utopený. Možno to bol zámer...ale ja ho hodnotím prinajmenšom rozporuplne a kriticky sa staviam v tomto hlavne k zvuku bicích, ktoré mi pripadajú dosť nevýrazné. Poďme však k hudbe. Stále sa jedná o atmosférický melodický black, aj keď z dávnej minulosti hrdinských eposov a sile pohanských bohov presunutý k chladnej sci-fi budúcnosti temného univerza...
Práve tomuto konceptu je podriadené všetko. Od prvých sekúnd sa zoznamujeme s klávesami, sprevádzajúce celé kompozície na značných plochách a častokrát sú nosným prvkom melódiky. Hudba plynie energicky zväčša strednotempových rytmoch tvorená jednoduchšími plnými riffmi variujúcimi od skôr deathmetalového razenia a zasekávačiek k typickým blackovým postupom...žiadna exhibícia ani progres sa však nekoná. Tu a tam sú skladby okorenené akustickým podfarbením a rôznymi elektronickými efektmi a skresleniami. Album pôsobí veľmi dynamicky avšak znova oproti predchádzajúcim počinom, neviem neviem...Čo mi však pri skladbách a to najciteľnejšie v „Agony Defiled", alebo elektro experimentálnej „Abuse" vadí je zbytočné opakovanie riffov a textov dookola a tak sú týmto dobré momenty zbytočne utopené. Pri textoch sa kriticky musím vyjadriť aj k vokálu, ktorý značne jednoliaty a frázovanie textov(hlavne v tých opakujúcich sa partoch), mi pripomína skôr recitovanie primitívnych rýmujúcich sa básničiek a zdá sa mi občas aj mimo. Príklad...hybernation, salvation, damnation...a možno ešte nejaký ten nation by tam mohol byť. Kde sú časy majestátnych hymnických nápevov z „Opus III"?. Celkový pohľad na album je tak zastretý rovnako ako zvuk a občasná prekomponovanosť. Dôležitá ingrediencia a to atmosféra albumu tu však je a ovplýva spomínaným futuristickým nádychom s mnohými výbornými hudobnými momentami všetkých skladieb, no k zemi ho tiahne zvuk a spomínané nedostatky.
Takže resumé...podobne ako je táto recenzia rozpačitá, tak presne také su aj moje dojmy. Porovnávať? Ak ho porovnám zo staršími majestátnymi albumami FORLORN tak to vychádza žalostne. Ináč sa jedná o ľahko nadpriemerný album s dobrými momentami, no tiež s nedostatkami a nešťastným zvukom. Priaznivci kapely sa skôr sklamú...ostatní? Za pokus to možno stojí...jeden(?).
Po prebudovaní zostavy, jasný odklon od pôvodného folkom inšprovaného konceptu k novej futuristicej forme, ktorá sa akosi nevydarila...odporúčam si radšej pozrieť súvisiace kapely..
6 / 10
1. Ether Inside
2. Grow City
3. Stigmata Damnation
4. Agony Defiled
5. Hybernation
6. Abuse
7. Disintegration
8. Silent Demise
Hybernation (2003)
Opus III: Ad Caelestis Res (1999)
The Crystal Palace (1996)
Forlorn (EP) (1996)
Jen škoda toho zvuku (ale asi to fakt byl záměr).
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.